Kdo je kdo – teriéři typu bull

V tomto článku se chceme věnovat plemenům typu bull, jak je poznat, jací jsou vlastně „tito zabijáci“. Nejprve začneme seznamem plemen typu bull & terrier uznaných FCI, 3.skupina – teriéři, podskupina 3 – teriéři typu bull, jde o tyto plemena:

Bullteriér

Miniaturní bullteriér

Stafordšírský bullteriér

Americký Stafordšírský teriér

Toto jsou 4 plemena typu bul jak je uznává FCI a její členské organizace. Dále sem zařazujeme Amerického pitbullteriéra, který není prozatím FCI uznán, nicméně se jedná o čistokrevného jedince, který je registrovaný ADBA (American Dog Breeder Asociacion) případně její členskou organizací UKC. Jde tedy o národní plemeno USA. Zabrousíme lehce do historie jednotlivých plemen, popíšeme standardy a přidáme i fotografie, popíšeme tyto plemena i z hlediska jejich využití v historii a jejich využití dnes.

Na počátku

Začneme tedy pěkně po pořádku, někdy v dobách dávno minulých se ve staré dobré Anglii někdo rozhodl, že zkříží bulldoka a teriéra (ani jeden z nich se nepodobal dnešním plemenům – anglický buldok a teriér). Teriér dnes označovaný a vymřelý staroanglický teriér měl bojovnost a lovecké vlohy, buldok zase mohutnost a klidnou povahu. Tímto křížením vzniklo v Anglii několik dnes již neexistujících plemen typu bull&terrier. Irům a Skotům se tento nápad zalíbil a přidávali do tohoto křížení i jiná plemena, mnohem vyšší, a tak vznikla další plemena typu bull&terrier.

Ve Spojeném Království se totiž jakékoliv křížení buldoka s jiným teriérem vždy označovalo jako pes – bull&terrier. Co to, ale byl pes označovaný jako buldog – podle jedné teorie to byl pes používaný při zápasech s býky, podle teorie druhé to byl pes jehož stavba a vzhled těla připomínali býka (silný krk, mohutná přední část těla, široký hrudník, užší pas a dobře osvalená záď). Tedy v podstatě to byl jakýkoliv mohutnější a hranatější voříšek.

Mnohem později, ale dříve než vzniklo jakékoliv dnešní plemeno teriér typu bull, se začali cesty křížení teprve tříbit a tím i značně rozcházet. Co se požadovalo? Mohutný pes se silným stiskem čelistí, teriéří energií a buldočí výdrží, silný pes, který dokáže zastavit kance nebo býka, ale přesto natolik obratný aby ulovil krysu.

Postupem doby

Někdy v 18.století se již pomalu začala jednotlivá plemena – bulterier a stafordšírský bulteriér přibližovat dnešním plemenům. Chovatelé si začali ujasňovat exteriér psů a jejich povahu, ai v této době vzniklo spousty plemen bull&terrier, které byli slepou uličkou. A také se začali těšit oblibě zápasy pes proti psovi. Naštěstí tyto zápasy neměli v Anglii dlouhého trvání.

Prvním vůbec dochovaným vyobrazením stafordšírského bulteriéra je olejomalba z roku 1812 od Georga Stubbse. Bulteriér je znám již kolem roku 1820. A přesto obě plemena vypadala jinak než dnes. A zatím co ve staré dobré Anglii se oceláři v Black country (Stafordršírký kraj) snažili docílit dněšního exteriéru Stafordšírského bulteriéra a James Hickins v Birginhemu se svými přáteli pak se snažili vykřížit bílého bull terriéra (což se jim nakonec povedlo) a zasloužili se tak o vznik plemene bull terrier, na druhé straně oceánu…………..

A zatím

Na druhé straně oceánu se zase farmáři snažili vykřížit velkého psa, který by dobře hlídal jejich farmy a byl i dobrým zápasníkem v arénách. Tento pes je dnes označovaný jako Pravý teriér. Po té co do Bostonu emigrovalo mnoho Irů ( ještě před rokem 1774), si sebou dovezli své psy. Jestli, jak uvádí některé zdroje se jednalo již o předky dnešních Pitbulteriérů (tzv. Old Family) nebo k Irskému buldogovi teprve v Americe přikřížili Pravého Terriéra, nebo jde o původního buldoka z Irska, při jehož křížení nebyl žádný teriér, není zcela jasné. Jak to doopravdy bylo se dnes již nikdo nedozví. Nakonec se Irům povedlo vykřížit psa, který odpovídal požadavkům amerických farmářů – velký silný, mohutný pes, s bojovným duchem a loveckými sklony, vytrvalý při hlídání stád a farem. Vzhledem k tehdejší oblibě psích zápasů i výborný zápasník. Pit se označovala aréna a tak pes dostal jméno Pitbull terrier.

Jak jsme však řekli na začátku buldogovitých psů bylo mnoho a Irští buloci byli odlišní od těch ve staré Anglii, lišili se především výškou, čili i při křížení s teriérem vznikala jiná plemena. Proto nelze zaměňovat či spojovat původ Pitbulteriéra a Bulteriéra nebo Stafordšírského bulteriéra. Pitbulteriér pochází z jiného křížení než Angličtí Bulterriéři a Stafordšírští bulteriéři. Americký stafordšírský teriér je pak odnoží Pitbulteriéra, ačkoliv mnozí tvrdí, že je jen jeho výstavní formou. Při křížení Amerického Pravého Teriéra (jak zněl původní název Amerického Stafordšírského teriéra) se kladl důraz především na jednotnost exteriéru, narozdíl od Pitbulteriérů, kde je kladen důraz spíše na povahu a GAME. Ale i přesto, že se většina lidí domnívá, že Pitbulteriér nemá exteriérový standard, tak má poměrně obsáhlý standard exteriéru.

Máme zde tedy dvě vývojové linie vzniklé ze vzhledově podobných psů – anglickou linii Bulteriér a Stafordšírský bulteriér a americkou Pitbulteriér a Americký stafordšírský teriér.

Jací tedy jsou teriéři typu bull?

Bulteriér a miniaturní bulteriér

– Obě tyto plemena mají stejný standard FCI a liší se pouze výškou, jsou to plemena typická svým tzv. klabonosem. Pes silné konstituce, svalnatý, vyvážený a aktivní, s bystrým, rozhodným a inteligentním výrazem. Odvážný, sebevědomý, s radostným přístupem k životu. Bez ohledu na velikost musí mít psi samčí výraz a fenky samičí. Bulteriér je gladiátorem mezi psy, je plný ohně a odvahy. Je vyrovnaného temperamentu a je schopen disciplíny.  Třebaže je tvrdohlavý, je mimořádně přátelský k lidem a obzvláště k dětem. Mnoho bulteriérů dnes pracuje jako canisterapeutičtí psi a mnoho jich je i mezi psy záchranáři.

Je to pes s velkou odvahou a velkým srdcem. Dodnes je využívám pro lovecké účely. Typickou barvou je bílá, ačkoliv dnes se vyskytují i barvy jako červená, tmává se žíháním. Výška bulteriéra je v průměru kolem 48 cm a je tedy zařen do středně velkých psů. Stejně jako Stafordšírský bulteriér je nenáročný, ale báječný společník. K výchově a výcviku je potřeba důslednosti, neboť má tvrdohlavost terriéra. Je to výborný sportovec a vyžaduje dlouhé procházky či jinou aktivitu. Je to pes pro aktivního člověka, ačkoliv dokáže být velkým lenochem.

Stafordšírský Bulteriér

Hladkosrstý, dobře vyvážený a na svou velikost velmi silný pes. Svalnatý, aktivní a pohyblivý. Je známý svou bezmeznou odvahou a houževnatostí. Vysoce inteligentní a velmi laskavý zejména k dětem. V Anglii označovaný jako Babydog či Nanydog – pes chůva. Statečný, nebojácný a naprosto spolehlivý pes. Jediný pes jež má spolehlivost uvedenou již ve standartu. Jeden z mála psů své velikosti, ktarý fyzicky snese drobné dětské surovosti. Povahově vyrovnaný bez známek agrese vůči lidem. Nekonfliktní vůči jiným psům, konflikty nevyhledává, spíš se jim snaží vyhnout, neboť si je dobře vědom své síly. Ale není neobvyklé, že samci výzvu k boji přijmou.  Není tvrdohlavý a je velice inteligentní.

Je to aktivní pes milující dlouhé procházky a aportování. Není to hlídač a převážně nemá potřebu ani štěkat. Je to tedy velice tiché a klidné plemeno. Lehce vychovatelné, nicméně tvrdostí a drilem tomuto plemenu zlomíte duši. Pracují jako canisterapeuti u postižených dětí právě pro svou fyzickou odolnost, jsou využíváni v lovectví, převážně na černou zvěř. Ale hlavně jsou to domácí povaleči a mazlíci. Milují vše živé, až na ty krysy:-), dlouhé procházky, sporty, a vše co s ním budete dělat, byť je to třeba jen lenošení u televize. Je to pes společenský vyžadující neustálou přítomnost svých osob, není to tedy plemeno teritoriální. Jeho velikost se dá přirovnat např. ke kokršpanělovi – jde tedy o středně velkého psa v prům. 39cm velkého. Je nejmenší po minibulteriérovi (max. 35 cm) z plemen typu bull.

Americký Stafordšírský teriér

stafordšírský teriér by měl na svou velikost působit dojmem velké síly. Je dobře stavěný, kompaktní, svalnatý, avšak hbitý a elegantní, s velkým zájmem o své okolí. Měl by být podsaditý, ne dlouhonohý či lehký ve vzhledu. Jeho odvaha je příslovečná. Milují lidi, jsou mazlivý a nekonfliktní, v případě provokace a neustálých útoků od jiného psa se nechají strhnout, pak se dokáží velice efektivně bránit. Jsou poměrně výborní hlídači, svého pána a rodinu naprosto oddaně milují. Miluje děti a velmi dobře snáší jejich surovosti, právě pro svou fyzickou odolnost.

Potřebují sice důslednou výchovu, ale není problém, aby takovéto plemeno zvládl i začátečník pod vedením kynologického klubu či jiného výchovného programu pro psy. Dokáže být občas tvrdohlavý. Jsou klidní a vyrovnaní, bohužel je lze snadno špatnou výchovou zkazit. Potřebuje klidný a laskavý přístup k výchově, tvrdost je pro něj nepřijatelná, bohužel si spousta dnešních „majitelů“ neustále plete důslednost s tvrdostí. Dnes pracují v policejních složkách, v záchranářských centrech, a jsou výborní i pro canisterapii. Je to dle standardu ještě stále středně velký pes, nicméně stějně jako bulteriér bych je řadila již mezi ty velké. Průměrná výška je 46 cm.

Americký Pitbulteriér

Atlet mezi plemeny typu bull, vzhledově nejlehčí pes. Výška pitbula se obvykle pohybuje mezi 46 – 52 cm, (pro srovnání Německý ovčák má 55-65, fena 50-55), vzhledem k tomu, že je chován na povahu je naprosto nekonfliktní vůči lidem a dětem obzvlášť, dnes jsou pro svůj výborný čich používáni jako psi pro emigrační úřad v USA, ale i jako záchranářští psi. Jsou ostražití, ale né ostří, jsou to výborní hlídači, jsou-li k tomu vedeni.

Do chovu jsou zařazování přísně dle standardu exteriéru a dle výsledku GAME zkoušek (zkoušky povahy). Tělo Pitbulteriéra přípomíná osvaleného ohaře. Pitbulteriér je houževnatý, společenský, neagresivní, odvážný, čilý pes, má rád aktivní procházky a jakýkoliv typ sportu. Je soutěživý (má přece GAME). Je to naprosto oddaný ochránce. Při správné socializaci je nekonfliktní vůči jiným psům. Pozor import Amerického Pitbulteriéra registrovaného u ADBA stojí v řádech 10 tisíc! Je to pes s Osvědčením (Průkazem Původu).

Psí zápasy

Historie psích zápasů se dá datovat již do Starého Říma, nicméně jak se to má s psími zápasy, která plemena se používala v arénám a proti jakým zvířatům? Lze jednoduše psí zápasy rozdělit do tří kategorií – pes proti malému zvířeti – krysa, pes proti psovi, pes proti velkému zvířeti (býk, kanec).

Pro zápasy pes x psovi platila vždy tato pravidla:

1. pes byl před zápasen vykoupám majitelem protivníka – důvod – aby se zamezilo nesportovnímu jednání – jed, omamné látky. Což ovšem znamenalo, že pes byl naprosto nekonfliktní vůči lidem!

2. v aréně se pohybuje rozhodčí – nebylo přípustné aby jeden ze zápasících psů nadzvedl byť jeden pysk proti rozhodčímu, takovýto pes byl ihned diskvalifikován, což v té době znamenalo, že vyřazen z chovu a většinou byl utracen.

3. pes musí být naprosto ovladatelný – na povel musí protivníka pustit a nepokračovat v boji. I zde platilo, že pokud tak neučinil, byl diskvalifikován a následně vyřazen z chovu.

Jiná pravidla pak platila pro boj s ostatními zvířaty, zde bylo žádoucí, aby pes druhé zvíře co nejrychleji zabil, přirozeně se tak v psovi pěstoval lovecký pud hnaný až do extrému. Což znamenalo, že pes šel do arény již rozběsněný a častokrát se stalo, že kousnutí utržil i jeho majitel.

Pro zápasy s krysami byli velmi oblíbení předchůdci dnešních Jorkšírských teriérů, Pekingských Palácových psíků a další především malá plemena. Pro boj s býky se pak používala větší plemena – především předchůdci dnešních molosoidních plemen. Jak je vidět psí zápasy byly oblíbené napříč spektrem dnešních plemen. Nelze tedy perzekuovat plemena jen proto, že bojovala v arénách, do kterých jsme je nahnali my lidé.

Žádné z těchto plemen nikdy nebojovalo proti člověku! Nepoužívalo se ve vojenství – jako psi bojovníci.

Válečný – bitevní pes

Možná to některé zastánce „správné demokracie“ překvapí, ale již ve starověku a následně ve středoveku se s oblibou používali bitevní psy – převážně se jednalo o předchůdce dněšních Rotvajlerů, Boxerů, Dobrmanů a Molosů, velmi oblíbené byly Dogy či Bloodhoundi. Tito psi byly opravdu cvičeni na zabíjení lidí! Od starověku byli používány i zbroje pro psy, tak aby pes zůstal maximálně pohyblivý, nicméně témeř krytý tak, aby byl nezranitelný.

Za zápisu italského historika Blonda (1388 až 1463):

„Válečný pes musí odstrašovat již svým vzhledem stejně jako bojovou schopností. Je, s výjimkou svého pána, nepřítelem každého člověka. To znamená, že když se setká s někým, koho třeba i dobře zná a on nezůstane stát, vrhne se na něj a zatne mu zuby do těla.

Musí vystupovat proti všem lidem s velkou odvahou a na všechny vrhat nepřátelské pohledy. Tento pes byl již od raného mládí cvičen k boji. Byl veden lidmi, kteří měli ruku ovinutou hustými záhyby svého pláště, takže je pes nemohl prokousnout a takto chráněný člověk učil psa kousat. Když byl pes poštván, člověk utíkal pryč a byl psem napaden a stržen k zemi. Na zemi ležícího člověka pak pes zuřivě kousal. V dalším dnu pes cvičil zase s jiným člověkem, stejně chráněným a na konci výcviku se již pes dal poštvat na kohokoliv, na jehož stopu byl nasazen.
Po boji byli psi uvázáni na řetěz a na něm byli také krmeni. Tato cvičení se stále opakovala, až se pes stal prvotřídním zabíječem lidí.“

Nanci Cipri Schlexer: Muži a psi

 

Ve vojenském využití se psi používali po generace a skladba plemen zůstala téměř zachována, přibylo pár nových plemen Německý Ovčák, Československý Vlčák, Ruský Teriér, Velký knírač, Moskevský Strážní Pes, používáni byli i předchůdci dnešních Vlkodavů a Barzojů. Např. jednotky SS za druhé světové války měli oblíbené plemena – Německý Ovčák, Dobrman, Rotvajler, Velký Knírač. Plemena proti lidem jsou tedy služební plemena – většina ovčáckých a molosoidních plemen, velcí teriéři – Ruský, Elderteriér. Žádní teriéři typu bull.

Situace dnes

Do dnešních dob je většina těchto plemen stále používána policejními i vojenskými složkami na ostrahu majetku a na zastavení člověka. Jsou tedy již po mnoho a mnoho generací cvičeni proti lidem. Velkým problém je při nesprávném výcviku jejich psychická labilita a ta bohužel končí agresí.

Ať chceme nebo ne, problémem zůstávají špatně vedení tzv. Němečtí ovčáci, Rotvajleři, Dobrmani bez PP tedy kříženci a dnes oblíbený kříženec tzv. Rotbul – nejasného původu. Křízenci jsou vždy bez záruky povahy! Vyžadují vždy důslednou výchovu, která se bohužel u těchto plemen neobejde bez důraznějších metod výcviku. A nejsou to psi pro každého! Takovéto psi má občas problém zvládnout i zkušený kynolog, natož pak začátečník.

Ale žádní teriéři typu bull. Jde o naprosto nesmyslnou perzekuci psů, místo jejich nezopovědných majetelů. Statidtiky hovoří v tomto ohledu zcela jasnými čísly a teriéři typu bull v nich nečiní ani statistickou odchylku.

Vzhledem k těmto aspektům jsou kříženci stále nejnebezpečnější psi, v Kanadě kupříkladu platí zákon, že pes, který není chovným jedincem, nebo je to kříženec různých plemen musí být v době pohlavní dospělosti vykastrován. Velmi pěkné opatření a i poměrně funkční, pejskovi to život neohrožuje a majitelům se spíše uleví.