Jak odnaučit pejska bát se bouřky, ran a ohňostrojů

Strach pejska z bouřek a výbuchů

Jak odnaučit pejska bát se bouřky, ran a ohňostrojů? Tuto otázku si asi pokládá spousta majitelů psů. Každý pes se bojí ran a bouřek, ale správnou a včasnou socializací lze tento strach minimalizovat do stádia ignorace. Psovi to bude s ohledem na jeho perfektní sluch vždy nepříjemné, ale nebude se panicky bát. Problém nastane, když pes v záchvatu strachu začne ohrožovat sám sebe a zapomene i na svůj pud sebezáchovy.

Příběh Julinky – první zkušenosti

Vše začalo pořízením vytoužené fenky Stafordšírského bulteriéra, která dostala jméno Julinka. Julinka byla právě to správně a včasně socializované štěně. Vzhledem k tomu, že jsme ještě v té době provozovali historický šerm, neměla o podněty k socializaci nouzi. A byli jsme na Julinku pyšní, výstřely z mušket, děl, výbuchy pyrotechniky, nic co by malé štěně rozházelo. V devíti měsících pak přišla těžká zkouška – musela s paničkou přežít cca 50 minutový ohňostroj. A nejen, že ho přežila, ona ho v klidu prospala.

Silvestr a počátek problémů

Ovšem 31. 12. 2009 se vše během jedné minuty změnilo. A to v okamžiku, kdy jí nezletilý chlapec hodil petardu prakticky pod nohy a to v šest večer. Co následovalo, bylo jak špatný film.

Julie nejen, že se po tmě odmítala venčit, ale naprosto odmítala jít kamkoliv s mým manželem. Tento stav trval cca měsíc. Vyvenčit se šla pouze se mnou, a to se venčení po tmě smrsklo na vyčůrat a rychle domů. Fenka, která milovala procházky, která si užívala každou minutu venku s nadšením, najednou nebyla schopná vyjít na ulici z našeho dvora. Dali jsme jí čas. Po dvou až třech měsících se stav zlepšil a my měli opět radost z procházek.

Roku 2010 přišel do naší rodiny chlapeček stejného plemene a Julinka se zlepšovala, tak jsme na celou nepříjemnou událost prakticky zapomněli. Ale pouze do chvíle, než přišla první letní bouřka. Z fenky jsme měli hromádku nervů, klepající se v koupelně. Druhý den po bouřce se naprosto odmítala venčit i přes den. Nastal čas začít situaci urychleně řešit.

Jenže jak? Začali jsme pátrat po metodách, jak odnaučit pejska bát se ran.

Metoda opětovné a pomalé socializace pejska

– tato metoda spočívá ve zvykání pejska na výstřely a zvuky ohňostroje a bouřek velmi pomalu. Pouštíte nahrané zvuky z televize či počítače a postupně zesilujete až do opravdu reálně hlasitých zvuků.

Bohužel Julie byla zvyklá, že se díváme na katastrofické nebo akční filmy, kde o tyto zvuky není nouze a nechávalo ji to naprosto klidnou. Tato metoda tedy nepomohla. Její stav byl setrvalý, byly dny, kdy šla bez problémů ven a byly dny, kdy jsem ji prostě nedostala ani ze dveří od domu. Přesto všechno jsme se naučili její strach nějak zvládat.

Když panika pejska dosáhne vrcholu

Vše vyvrcholilo roku 2012, kdy se její přecitlivělost na zvuky a rány zhoršila až do té míry, kdy začala (a ohrozila) ohrožovat sama sebe na živo tě. Po několika vysmeknutích z obojku a útěku domů přes rušnou silnici z procházky. Přes útěk asi dvou kilometrů k autu (naštěstí) na výletě, přes náraz do již stojícího vozidla na křižovatce. To byl zlom, kdy jsem se rozhodla, že takto to prostě dál nejde, a že nechci, aby celý život trpěla.

Začalo nové hledání a vždy jsem narazila na stejnou odpověď – toto nelze odnaučit, dejte pejskovi léky na spaní nebo Bachovy kapky na strach. Ano podání Bachovy květové esence je dobré a funguje, ale musíte vědět, že za půl hodiny bude bouřka, že za půl hodiny začne soused dělat ohňostroj nebo že za půl hodiny někde uslyšíte ránu z výfuku. Na Silvestrovskou noc to není k zahození, pokud nemáte fenku zrovna ve vysokém stupni březosti.

Bylo dost zoufalé, se dívat na klepající se fenku v koupelně, po té co Vám spadl smeták, nebo při bouřce. Problém s ulicí jsme řešili během, při běhu totiž zapomněla na strach, ale kdo má denně běhat přibližně 200 metrů z kopce či do kopce. Pes, který byl vždy zvyklý se pohybovat bez vodítka, se najednou mohl pohybovat pouze na stopovacím vodítku. Takovéto venčení je stresující, nejen pro psa, ale hlavně pro jeho majitele. To neustálé vymotávání stopovacího vodítka je prostě otravné.

Pejsek si vyrábí rány sám

Dozvěděli jsme se o metodě, kdy si pejsek vyrábí rány sám. Rozhodli jsme se to zkusit, nakonec neměli jsme moc co ztratit. Princip metody spočívá v prázdné PET lahvi pod dřevěnou deskou, po které pes projde a svou váhou PET láhev zdeformuje za vydávání charakteristických zvuků. Může se použít i cokoliv jiného, co bude vydávat rány, či praskavé zvuky. Tak ani tato metoda neoslavila úspěch, nicméně nás v mnohém posunula dál. Dospěli jsme totiž ke zjištění – vidím odkud zvuk vychází – neřeším tento zvuk.

Zkusili jsme i léčbu šokem – ta nás, ale vrátila na úplný začátek. Principem této metody spočívá posilování důvěry mezi psem a majitelem, kdy ve správném okamžiku psa doslova zasypete ránami a zvuky, kterých se bojí. U některých plemen či psů opravdu může fungovat.

Pomalu jsme to už vzdali, půl roku chodila na procházky jen ráno. Odpoledne nebylo už možné ji dostat ven, venčení se omezilo na dvůr nebo na naši malinkatou zahradu. Tím se i z aktivního psa stával lenoch a málo pohybu se také začalo odrážet na boji s kondicí a tloustnutím. Stále jsme hledali nápady, metody, které jsme ještě nezkusily a stále jsme nic nového neobjevovali. Už jsme se smiřovali s tím, že to tak už prostě bude napořád, a že máme místo psa polního, psa zahradního.

Obyčejný klikr

Jednoho dne jsem se rozhodla uklidit komodu, kde mají naši pejsci uložené svoje věci a vykoukl na mne obyčejný klikr. Kdysi jsem se snažila klikr používat na cvičení, ale brzy jsem od toho upustila (nebyla jsem dost rychlá). V hlavě mě bleskl nápad, vždyť to vydává rány, a je to malé a dá se nosit v kapse stále u sebe. Bojíš se ran, tak prostě zkusím vydávat rány já. 

A tak jsme začali doma s cvičením. Prvních pár kliků následoval úprk do koupelny, po pár dnech už Julie neutekla do koupelny, ale schovala se ke mě pod stůl s počítačem. Tam ostatně zalézá i když chce mít klid od zbytku smečky. Následovala pochvala. Postupně jsme se dostali do té fáze, kdy jsme na klinutí už přiběhli k paničce. Pochvala a pamlsek je samozřejmostí.

Když už jsem si začínala být jistější, že když venku zazní rána, neuteče mi nikam v panice, ale přiběhne ke mně, přišlo to těžší cvičení. Vyjít bez paniky ze dvora na ulici. Tady jsme nasadily klid, čas a uklidňovací doteky Tellington Touch. Sice jsme 200 metrů z kopce dolů šli poprvé asi 30 minut, ale vyplatilo se. Postupně už ujdeme v klidu, bez paniky a bez zasekávání, ulici na dvakrát a výjimečně už i celou. To je na pejska co v panice prchal hlava nehlava obrovský pokrok.

Jak často cvičíme pejska

Cvičíme denně asi deset minut s klikrem, klikám vždy, když je nejvíc v klidu a když to nečeká. Jen neočekávaná rána má smyl. Klikr nosím stále sebou.

Po čtyřech měsících se dostavily první úspěchy, na procházkách neřeší už rány od výfuků, když jsem doma nepanikaří při bouřce a neběží se schovat do koupelny, jen si zaleze pod stůl a dokonce i usne. Je schopná vyjít po bouřce na ulici a jít na procházku, na které se pohybuje na volno. Cvičíme dál, přestat by znamenalo návrat zpět a to nechceme. I tak jsou dny, kdy nás překvapí statečností a jsou dny, kdy se zdá, že nemáme skoro žádné výsledky. Ale věřím tomu, že trpělivostí a časem dosáhneme zase té bezstarostné fenky, která se před 5 ti lety koukala na ohňostroj.

Závěr – trpělivost a klid

Pravidlem číslo jedna při strachové reakci pejska je – psa neuklidňovat. Uklidňováním mu jen říkáte, je v pořádku, že se bojíš. A pejsek si z toho udělá spíše zlozvyk. Vy musíte zůstat klidní a psa ignorovat. Nikdy to nevzdávejte, vždy se dá najít cesta, někdy je jen těžší ji objevit. Ale rozhodně to stojí za to, aby jste si Vy i Váš pejsek zase užívali ty bezstarostné a nestresující procházky.

článek Jak odnaučit pejska bát se ohňostrojů, ran a bouřek vyšel: Haf&Mňau 11/12 2014